Well‑being dospívajících

České adolescenty trápí jedno z nejhorších psychických zdraví v Evropě. Známky střední až těžké deprese vykazuje 41 % deváťáků, sílí i kyberšikana

Psychické zdraví českých dospívajících patří k nejhorším v celé Evropě – potvrzují to jak mezinárodní, tak domácí výzkumy. Například podle výzkumu Agentury Evropské unie pro drogy z roku 2024 se dobře cítí jen 46 % českých adolescentů, což je druhý nejnižší podíl v Evropě. Nižšího výsledku dosáhla už jen Ukrajina čelící ruské agresi. Ještě závažnější výsledky přináší první celonárodní monitoring psychického zdraví žáků devátých tříd, který v roce 2024 provedl Národní ústav duševního zdraví (NUDZ). Nízký well-being zde vykázalo 66 % dívek a 41 % chlapců. Více než polovina deváťaček navíc trpí příznaky střední až těžké deprese. Situaci zhoršuje i rozsáhlé kybernetické násilí: s nějakou jeho formou se v posledním roce setkalo 85 % mladých Čechů ve věku 11 až 21 let a dvě třetiny z nich se dokonce staly samy obětí kyberšikany, ukazuje průzkum agentury Ipsos ve spolupráci s T-Mobile a organizací In IUSTITIA.

Duševní zdraví evropských dospívajících se v posledních letech výrazně zhoršilo, poukazují na to četné studie. Například rozsáhlý výzkum Agentury Evropské unie pro drogy (EUDA) v roce 2023 poprvé zjišťoval i tzv. well-being. Zúčastnilo se jej přes 114 tisíc Evropanů ve věku 15 až 16 let, přičemž dobře se podle něj cítí 59 % evropských adolescentů.

Čeští adolescenti mají druhý nejhorší well-being v Evropě, dobře si vedou seveřané

Česko ze srovnání nevychází vůbec lichotivě. „Dobře se cítí jen 46 % Čechů ve věku 15 až 16 let. Hůře na tom jsou podle tohoto průzkumu už jen Ukrajinci s 43% podílem dospívajících s dobrým well-beingem. Výsledky Ukrajiny přitom velkým dílem zatěžuje ruská invaze. Naopak ‚nejšťastnější dospívání‘ mají převážně obyvatelé severských zemích. V Dánsku, na Islandu a Faerských ostrovech duševní pohodu uvedlo více než 70 % deváťáků,” přibližuje datový analytik Milan Mařík z Evropy v datech.

Národní ústav duševního zdraví situaci v Česku označil za alarmující

Nepříznivou situaci v Česku pak popisují i další výzkumy. Třeba Světová zdravotnická organizace (WHO) klasifikuje well-being na škále 0 až 100, kdy vyšší hodnota odpovídá lepší duševní pohodě. Patnáctiletým v Česku pak vyšla hodnota 52 bodů, zatímco průměr ze sledovaných zemí činí 55,9 bodů, vyplývá to z dat pro přelom let 2021 a 2022.

Národní ústav duševního zdraví pak v roce 2023 ve své zprávě označil situaci v Česku za „alarmující a vyžadující řadu opatření”. Vycházel přitom ze svého Národního monitoringu duševního zdraví dětí a adolescentů. Dle této studie má nízký well-being 54 % deváťáků. Výsledky jsou tak v souladu s mezinárodními průzkumy. Naopak dobře se cítí pouze 18 % žáků devátých tříd, tedy méně než každý pátý.

Přibývá osamělosti i psychosomatických obtíží

Podle dat tak v poslední době dochází k výraznému zhoršení, které má hned několik příčin. „Výzkumy i zkušenosti odborníků ukazují, že duševní zdraví dospívajících se v posledních desetiletích skutečně mění a je jiné. Důvody nejsou jednoduché, ale kombinují se faktory jako zrychlené tempo života, větší tlak na výkon, neustálá online přítomnost a také nejistota ohledně budoucnosti. Je ale obtížné porovnat náročnost dospívání současné generace s předchozími generacemi, jelikož se mění fyzické i společenské prostředí světa, ve kterém žijeme, mění se také parametry, dle kterých můžeme psychickou náročnost přizpůsobování se těmto podmínkám zhodnotit,“ vysvětluje Magdalena Lukasová, vedoucí pracovní skupiny Výzkumu duševního zdraví dětí a adolescentů v NUDZ.

Zhoršení well-beingu potvrzuje i Petr Macek z Masarykovy univerzity: „V mezinárodních i českých datech je patrné, že mezi roky 2018 a 2022 došlo k výraznému zhoršení ukazatelů psychické pohody patnáctiletých – více adolescentů uvádí osamělost, časté psychosomatické obtíže a nižší životní spokojenost. Jde ale jen o dotazníková data, která měří životní spokojenost jen velmi hrubým způsobem, neměří totiž spokojenost se sebou samým.“

K nepříznivé situaci pak přispívá i aktuální dění. „U mladých se často mluví například o environmentálním stresu a velkou roli hraje i pro mnohé obtížná ekonomická situace a zuřící globální konflikty. Často může být těžké si uvědomit, kde začínají a končí mé možnosti; a naše nemožnost ovlivnit situaci kolem sebe může být frustrující,“ míní Barbora Pšenicová, ředitelka organizace Nevypusť duši.

V Česku žalostně chybí odborná pomoc

Výzkumníci se zaměřili i na příznaky depresí a úzkostí, přičemž výsledky poukazují na celkovou závažnost situace. Třetina žáků totiž vykazuje známky střední až těžké úzkosti. Se středními až těžkými depresemi se pak potýká 41 % deváťáků. Jinými slovy řečeno, každý třetí žák by potřeboval odbornou pomoc.

Té se ale v Česku nedostává. Naopak se potýkáme s chronickým nedostatkem dětských psychologů a psychiatrů, což znamená, že děti a adolescenti zůstávají bez pomoci a následky si pak odnášejí do dospělého života. Objevují se i situace, kdy nedostatek péče vyústí v tragické události. Například publicistický pořad České televize 168 hodin medializoval případ, kdy se 19letá studentka dvakrát pokusila vyhledat pomoc, ale vždy byla odmítnuta kvůli nedostatku kapacit. Nakonec spáchala sebevraždu.

Systém reaguje, až když dítě potřebuje klinickou pomoc

Školy v tomto směru mají do značné míry svázané ruce, a to rovněž kvůli nedostatku personálu. Jak vysvětluje Magdalena Černá z Centra Locika: „Psychologická a terapeutická péče pro děti je dlouhodobě nedostupná, přetížená a roztříštěná. Školy často nemají kapacity, jak reagovat včas a citlivě – přestože jsou to právě učitelé, kdo si jako první všimnou změn v chování. Náš systém reaguje, až když je ‚pozdě' – kdy už dítě potřebuje dlouhodobou klinickou pomoc. Přitom by často stačila včasná podpora, vztah, rozhovor, bezpečný dospělý, který v dítě věří. Nedostatek psychologů je jen špička ledovce.“

Dospívající a děti tak nenacházejí podporu často ani doma. Mnozí rodiče totiž emocionální potřeby svých dětí spíše bagatelizují, než aby je empaticky podpořili a pomohli jim vytvořit prostředí, v němž se budou cítit bezpečně a pochopeni. „Dospívající slyší, že přehánějí, že musí ‚zabrat' nebo ‚zkusit být vděční'. Přitom mnozí z nich řeší úzkosti, pocity osamělosti, přetížení, vztahové nejistoty, problémy s tělem nebo identitou. Často přitom nemají prostor o tom s někým bezpečně mluvit – ať už doma, nebo ve škole. To vše se podepisuje na jejich psychickém zdraví,“ dodává Černá.

Jak přitom vysvětluje Petr Macek, základní potřebou v tomto věku je být akceptován a přijímán druhými lidmi na různých úrovních a v různých oblastech. „Bez toho ztrácí pocit vlastní hodnoty. Jejich sebepojetí a sebehodnocení se již utváří, je však nestabilní, a to zejména tam, kde nezažívají rodičovskou podporu. Bavíme se navíc o tom, že podporu musejí oni sami vnímat jako adekvátní, nestačí, když je ze strany rodičů pouze deklarována.“

Well-being poklesl napříč všemi generacemi

Současně se ale nedá říct, že by dnešní dospívající byli méně odolní než předchozí generace. Spíše rostou nároky, které jsou na ně kladeny. „Mezi hlavní faktory určitě nepatří, že mladí lidé nejsou odolní nebo že jsou dokonce slabí. I když bereme odolnost jako zásadní téma a měli bychom pracovat na jejím osvojení,“ doplňuje Pšenicová.

Na druhou stranu z dat vyplývá, že se podmínky nezměnily jen pro adolescenty, ale pro celou společnost. A to včetně negativních dopadů s těmito podmínkami spjatými. „V rámci výzkumu jsme srovnávali životní spokojenost adolescentů v letech 1991, 2001, 2010 a 2019. V zásadě jsme v úrovni životní spokojenosti (která je jedním z indikátorů well-beingu) významnější rozdíly nezjistili. Totéž by se dalo říci o měření sebeúcty. Z toho by se dalo usuzovat, že se vlastně subjektivní obtížnost dospívání nijak nezměnila. Proměňují se ale aktuální podmínky. Covid nepochybně zamával se sebevědomím a sociálními vztahy všech generací. Myslím, že zde platí základní teze, že adolescenti nežijí jiný život, než generace jejich rodičů. Mění se život všech generací. Jestli jde o přechodnou změnu, to se teprve ukáže,“ uvažuje Macek.

Psychické problémy zasahují děti v jejich formativním období

Úroveň well-beingu dospívajících se snižuje postupně s věkem. Zatímco u 11letých českých dívek podle WHO dosahovalo skóre 57 bodů, což už lze samo o sobě považovat za nízkou hodnotu, u 13letých pokleslo na 47 bodů a u 15letých se snížilo ještě o další bod.

Tyto roky přitom v životě člověka představují dost zásadní formativní období. „Většina duševních onemocnění vzniká v dětství a adolescenci, které tak představují nejen období zvýšeného rizika, ale především období, které je enormně důležité pro systematickou, cílenou a na evidenci založenou prevenci a včasnou intervenci,“ vysvětluje Petr Winkler, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Dle NUDZ polovina všech onemocnění nastupuje již před čtrnáctým rokem života.

Psychické zdraví se výrazně liší dle pohlaví, symptomy střední až těžké deprese vykazuje 55 % deváťaček

Zatímco s nízkým well-beingem se potýká podle NUDZ „jen“ 41 % deváťáků (chlapců), u deváťaček je situace podstatně horší – špatně se jich cítí 66 %. Ještě větší rozdíl poté panuje u středních a těžkých depresí, které trápí zhruba 55 % dívek oproti 27 % chlapců.

Příčin, proč u dívek můžeme sledovat výrazně horší duševní zdraví, můžeme vypozorovat celou řadu. Od většího tlaku na vzhled až po hormonální změny, kterými si dívky procházejí. „Dívky narozdíl od chlapců častěji prožívají samotu a snížené sebevědomí. Dá se předpokládat, že dívky častěji zažívají tlak na vzhled a výkon, více se srovnávají s ostatními (zejména na sociálních sítích) a více přemýšlejí o svých emocích. Dalším faktorem jsou také biologické a hormonální změny, které způsobují, že dívky mají vyšší míru empatie a citlivosti, a proto mohou silněji reagovat na vztahové konflikty nebo negativní události,“ vysvětluje Lukasová a dodává, že chlapci na druhou stranu vykazují vyšší pravděpodobnost sebevražedného chování.

Současně ale data může ovlivnit také to, že dívky o své nepohodě více mluví a jsou otevřenější. „U chlapců se psychická nepohoda může častěji projevovat jinak – například podrážděností nebo rizikovým chováním – a může zůstat déle skrytá. Vyrovnávání chlapců poté může působit radikálněji – agresivita, sebeagrese, suicidalita,“ doplňuje Lukasová.

S kyberšikanou má v Česku zkušenost většina dospívajících. Dvě třetiny z nich se staly oběťmi

Situaci zhoršuje kyberšikana, která je v poslední době na vzestupu. Ta podle Magdaleny Černé výrazně umocňuje dopady stávajících problémů: „Sociální sítě působí jako silný urychlovač – pozitivních i negativních emocí. U dospívajících mohou významně ovlivnit pocit vlastní hodnoty, porovnávání se s ostatními, sebedůvěru i míru přijetí. Online prostor navíc nezná pauzu – když mladý člověk zažívá kyberšikanu nebo jinou formu kybernásilí, často má pocit, že nemá kam uniknout.“

Mladí lidé se přitom s kyberšikanou potkávají velmi často, na což upozornil průzkum realizovaný agenturou Ipsos ve spolupráci s T-Mobile a organizací In IUSTITIA. „Náš nedávný průzkum ukázal, že většina (85&nbsp%) Čechů ve věku 11 až 21 let byla za poslední rok vystavena nějakému typu šikany v online prostředí, přičemž 67 % adolescentů jí čelilo přímo,“ říká Simona Dřízhalová, expertka na udržitelnost ve společnosti T-Mobile, a dodává: _„Umocněno je to samozřejmě tím, že mladí tráví v online prostředí obrovské množství času. Jen sociální sítě na denní bází používá v této věkové skupině 82 % Čechů.“

Nejčastěji se jedná o urážení, šířením pomluv či posměch kvůli obezitě – přibližně čtvrtina mladých a dospívajících deklaruje, že tuto formu kyberšikany vidí minimálně jednou týdně. Pokud jde o přímý kontakt s šikanou, tak se s urážkami na svou osobu setkává týdně 6 % Čechů ve věku 11 až 21 let.

Počet případů kyberšikany stále roste, zatímco počet případů školní šikany se příliš nemění

Kyberšikany navíc postupem času stále přibývá, a to narozdíl od „běžné“ šikany, jejíž incidence zůstává přibližně stejná, vyplývá z dat WHO. Podle nich se v roce 2021/2022 stalo obětí šikany ve škole 6 % adolescentů, což je přibližně stejná hodnota jako v roce 2018, kdy proběhla předchozí vlna sběru dat. Přímo obětí kyberšikany se v roce 2021/2022 stalo 15 % adolescentů oproti 13 % v roce 2018.

Vzestup kyberšikany lze vyčíst i z množství případů, kdy se k ní adolescenti sami přiznávají. Zatímco školní šikanu provádělo 6 % chlapců ve věku 15 let, u kyberšikany šlo o 10 %. Obdobný rozdíl lze sledovat i u dívek, které se nicméně dle vlastních slov šikaně věnují obecně méně.