Rozhovor: Škola základ života?

Děti by měly v lavicích trávit méně času, říká odborník na vzdělávání

„Spousta toho, co dnes znamená škola, se přenese s pomocí umělé inteligence a pokročilých technologií jinam. Spousta znalostí a dovedností se stane nepotřebnými. Na to bychom měli myslet, pokud se bavíme o čase stráveném ve škole,” zdůrazňuje v rozhovoru Bob Kartous z EDUin.

V našem novém článku jsme analyzovali, kolik času tráví děti ve škole v různých evropských zemích. O tématu jsme také mluvili s vedoucím komunikace Informačního centra o vzdělávání EDUin Bobem Kartousem.

Jaký vliv má doba strávená ve škole na kvalitu vzdělávání?

Z pravděpodobně nejrespektovanějšího dlouhodobého výzkumu, jemuž se věnuje stanfordský ekonom Eric A. Hanushek, vyplývá, že rozhodující proměnnou při posuzování měřitelných výsledků vzdělávání je kvalita učitele. Ostatní proměnné – kam spadá i počet hodin či délka školního roku – nehrají zásadní roli. Ostatně, když se podíváme na výsledky porovnání těchto hodnot v rámci Evropy, těžko hledat nějakou souvislost. Dánsko patří k zemím se spíše nadprůměrnými výsledky v rámci mezinárodních srovnání, Itálie spíše k zemím, které jsou průměrné či podprůměrné. Obě země přitom patří k těm, které mají nejdelší školní rok. Stejně tak srovnání Maďarska s Finskem: Maďarsko je spíše podprůměrné, Finsko premiant. Přitom v Maďarsku nastupují děti povinnou školní docházku velmi brzy a mají nejdelší školní docházku v Evropě, zatímco ve Finsku až v sedmi letech.

Pokud bychom považovali tento faktor za směrodatný, museli bychom si položit otázku, zda tedy škola vlastně vzdělávání neškodí. Chci tím jen poukázat na to, že nejde o celkovou délku studia, ale jde o jeho úroveň, obsah, zaměření, metody práce s dětmi. To souvisí jak se zmíněnou kvalitou učitelů, tak s celkovou vyspělostí společnosti a její schopností uvědomit si důležitost vzdělávání, investic do něj a přizpůsobení vzdělávacího systému požadavkům rychle se měnícího světa.

Ačkoliv tedy ČR vychází z porovnání dnů strávených ve škole nadprůměrně, žádné hmatatelné výsledky to nepřináší, spíše naopak. Osobně často mluvím o tom, že děti by měly ve škole trávit méně času. Dokážu si například představit model, kdy jeden den v týdnu pracují na dlouhodobém projektu, jehož část se odehrává mimo školu.

České děti mají na vzdělávání v rámci povinné školní docházky vyhrazeno minimálně 7 056 hodin. Co to vlastně znamená? Dodržuje se v reálu tento počet hodin?

V kontextu výše uvedeného lze těžko hodnotit čas strávený ve škole z kvalitativního hlediska. Měli bychom si ale klást otázku, zda je tento čas ve škole využit s cílem poskytnout dětem maximální přínos. O tom zdaleka přesvědčen nejsem, jelikož obsah vzdělávání je stále jen mírně upravenou kopií modelu z 19. století: izolované časové jednotky, hodiny, v nichž se významná část odehrává v podobě instrukce od učitele směrem k žákovi, jehož úkolem je zapamatovat si co nejvíce. Je prokázáno, že tento způsob „učení“ je jedním z nejméně efektivních. Je to opět relikt, model z doby, která neumožňovala jiná řešení, neměla k dispozici obrovské poznání o fungování lidského mozku, o formování osobnosti, o kolaterálních faktorech souvisejících s učením, jehož jsme nabyli.

Existují nějaké zkušenosti ze zahraničí, které ukazují, že by dětem více prospívala spíše kratší a intenzivnější docházka, nebo naopak delší a méně intenzivní?

Existují různé modely, jak vyplývá z vašeho srovnání. Většinou vycházejí z nějaké historické tradice. Vezměte si prázdniny. Ty byly v rámci budování povinné školní docházky a vzdělávacího systému zavedeny kvůli sklizni. Dětí bylo třeba na polích. Proto například mohou být v Dánsku prázdniny krátké, zatímco v Bulharsku dlouhé – odpovídá to podnebí.

Opět bych rád zdůraznil, že celkový čas je druhotný, jde o způsob jeho naplnění. Pokud jsme schopni zařídit, že pochopení, udržení a využití získaných znalostí a dovedností bude vyšší za polovinu času, proč ne? Zbytek mohou děti trávit tím, že si třeba budou vymýšlet vlastní náplň trávení času. Zdůrazňuju, že společně. To je podle mého budoucí role školy: posilovat sociální soudržnost. Mělo by to být prostředí, v němž se děti učí žít, spolupracovat, vyrovnávat se s odlišnostmi ostatních a s proměnlivostí světa. Spousta toho, co dnes znamená škola, tedy učení znalostí a dovedností, se přenese s pomocí umělé inteligence a pokročilých technologií jinam, spousta znalostí a dovedností se stane nepotřebnými. Na to bychom měli myslet, pokud se bavíme o čase stráveném ve škole.

V některých zemích trvají letní prázdniny déle než v Česku. Nehrozí, že během dlouhých prázdnin děti ztratí návyky školního roku a mají pak s návratem do školy problém?

Rozhodně ne. Dodržování řádu je primárně věc rodiny. Nerespektuje-li dítě řád (výslovně dodávám smysluplný řád), je to důsledek rodinného působení. Dokážu si představit způsob trávení prázdnin, který dětem dá v jejich osobnostním rozvoji významně více než rok strávený ve škole. Zkusme přemýšlet, jak tento relikt doby – znovu připomínám, že prázdniny vznikly kvůli sklizni – prolnout. Tak, aby školní rok obsahoval více volného času a prázdniny zároveň představovaly dobu, kdy se děti na pozadí svých činností více rozvíjejí. Zejména ty děti, jejichž rodiny jim nejsou schopny poskytnout dostatek impulsů a příležitostí, ať už během školního roku či během prázdnin.

V Česku byl loni zaveden povinný rok předškolní docházky. Zkušenost prvního roku ukazuje, že tento model zatím příliš nenaplnil zamýšlený cíl. Jsou ale nějaké zkušenosti ze zahraničí, které ukazují, že by byla povinná předškolní docházka pro děti prospěšná (případně naopak)?

Český think tank IDEA nedávno zveřejnil studii, která prozkoumala zkušenosti ze série reforem rané a předškolní péče v Německu. Ukázala na evidentně pozitivní vliv mateřské školy zejména u dětí z méně podnětného prostředí, a to jak kognitivní, tak sociálně emoční. Negativní vliv nebyl zjištěn. Potud známá fakta.

Bavíme-li se o tom, jak přizpůsobit vzdělávací systém, pak plošné řešení prosazené bývalou ministryní školství Valachovou odpovídá úrovni pochopení podstaty věci. Místo snahy soustředit se na malé procento dětí, kterým by pobyt ve školce jednoznačně prospěl, český stát otravuje i rodiče, kteří jsou schopni své děti v této fázi života vychovávat a vzdělávat i bez instituce. Jinak drtivá většina rodičů předškolní péče využívá. Nejde tedy o (ne)efektivitu předškolní péče, ale o politickou a systémovou hloupost, která následně vytváří mediální a veřejné echo stejné kvality.