Emise z dopravy uhlí a plynu
Přeprava zemního plynu přes oceán do Česka produkuje více než 100násobek emisí oproti přepravě uhlí
Při dopravě amerického zemního plynu do Česka vznikne přibližně 132 g CO2e na přepravený kilogram plynu, zatímco při dopravě kila uhlí do české elektrárny unikne do atmosféry 0,2–9 g CO2e, tedy více než 100krát méně. Dopravu a těžbu plynu navíc doprovází úniky, podle některých odhadů totiž do ovzduší uniká až desetina celkově vytěženého zemního plynu, přičemž se jedná o metan, který má z hlediska skleníkového efektu mnohonásobně horší dopad než oxid uhličitý. Naopak při spalování více emisí produkuje uhlí. Z dlouhodobého hlediska se jako nejlepší volba jeví mix obnovitelných zdrojů a jádra, kde problém emisí ze spalování odpadá.
Tanker převážející plyn do Evropy (potažmo ČR) z USA musí urazit zhruba 9 500 kilometrů přes oceán, a to z Mexického zálivu do nizozemského Eemshavenu. Z tohoto přístavu pak plynovodem přes Německo putuje až k nám. Eemshaven přitom leží vzdušnou čarou od českých hranic zhruba 500 km (při výpočtech tedy zde dochází k malému rozdílu a emise z transferu plynu jsou ve skutečnosti o něco větší, jelikož i plynovod je ve skutečnosti delší). Pokud bychom v rámci odhadu počítali s touto vzdáleností, celkově americký plyn musí urazit více než 10 000 km, než se dostane do českých elektráren.
Oproti tomu české uhlí do elektrárny putuje řádově jednotky až stovky kilometrů. Třeba tím z Lomu Jiří na Sokolovsku se zásobuje elektrárna Tisová vzdálená 22 kilometrů železniční tratí. Uhlí každopádně neslouží jen pro lokální účely. „Z nakládací stanice Lomu Jiří dopravují vlaky uhlí dále do zásobníku v komplexu Vřesová, který je vzdálen 4,7 km. Pak také zásobujeme České Budějovice, Plzeň a další místa v ČR a na Slovensku,” sděluje Jana Pavlíková, tisková mluvčí Sokolovské uhelné.
Další významný zdroj uhlí pro české elektrárny představuje Lom Vršany. „Z Lomu Vršany dopravujeme uhlí do elektrárny Počerady vzdálené 8 km a do Chvaletic vzdálených přibližně 200 km,” konstatuje mluvčí Sev.en Česká energie Eva Maříková.
Tankery v přepočtu na hmotnost přepraveného paliva produkují méně emisí než vlaky i plynovody
V přepočtu produkovaných skleníkových plynů na objem přepraveného materiálu vychází tankery z běžných typů přepravy jako ekologičtější, vyplývá to z dat startupu Green0meter. Na tunu uhlí, která urazí kilometr vzdálenosti, připadá v případě železniční dopravy 47 g CO2e, zatímco u tankerů a tuny zemního plynu se jedná o 11 g CO2e. Tankery v přepočtu produkují dokonce méně skleníkových plynů než třeba plynovody, u nichž na tunu plynu, která urazí kilometrovou vzdálenost, připadá 59 g CO2e.
Tankery ze srovnání vychází lépe zejména proto, protože dokáží najednou přepravit velké množství paliva. „Například v případě ropovodu z dostupných dat vychází, že doprava ropovodem má přibližně 2–4krát vyšší emise než přeprava tankerem. Při podrobnějším pohledu na data lze pozorovat, že 25–50 % emisí odpovídá výstavbě ropovodu a jeho uvedení do provozu, zbylé emise jsou z výroby elektřiny, která se používá při čerpání ropy. Ropné tankery sice spalují veliké množství paliva, častokrát s vyššími obsahy sirných látek, zároveň ale převáží veliké množství ropy, tudíž je při přepočtu na dané množství paliva uhlíková stopa poměrně nízká,” vysvětluje Jiří Zlámal, konzultant pro udržitelnost ze startupu Green0meter.
Tankery produkují méně CO2 než kamiony či dieselové i elektrické vlaky i podle švédské studie publikované v roce 2012. Ačkoliv tankery v celkové produkci emisí vycházejí lépe, autoři studie dodávají, že si stále nezaslouží „zelené označení”, a to zejména kvůli oxidu siřičitému a oxidům dusíků, které při jejich provozu unikají do atmosféry.
Při zohlednění délky celkové trasy, kterou musí dané palivo při cestě do české elektrárny urazit, vychází na kilogram uhlí 0,2–9 g CO2e v závislosti na dané trase. V případě plynu pak emise činí 132 g CO2e na kg plynu. Samotná doprava plynu tak produkuje až o tři řády více emisí.
Uhlíkovou stopu zemního plynu zvyšují jeho úniky
Současně zůstává otázkou, kolik zemního plynu unikne do atmosféry při jeho těžbě a dopravě. Skrze tyto úniky se totiž do ovzduší dostává metan s mnohonásobně větším skleníkovým efektem, než jaký má oxid uhličitý. Např. podle serveru Fakta o klimatu může být tento efekt až 28krát silnější. Dlužno dodat, že oxid uhličitý pak zůstává v atmosféře stovky let, zatímco metan „jen“ desítky let. Při zvážení vysokého skleníkového efektu by ale i tak mohl představovat problém.
Pokud z celkového vytěženého plynu unikne do atmosféry více než 4,9 % jeho vytěženého objemu, stane se z hlediska produkovaných emisí horší než uhlí, došli k tomu němečtí vědci ve své studii z roku 2021. Starší americká studie pak tuto hranici určila ještě přísněji, a to konkrétně na úroveň 3,2 %.
Současné odhady, kolik plynu do atmosféry skutečně unikne, se liší, zpravidla nepřesahují ani nižší zmíněnou hranici. Např. podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) tyto úniky plynu do atmosféry představují 1,7 % z jeho veškeré produkce, ačkoliv tento podíl se může výrazně lišit vzhledem k lokálním podmínkám. Podle neziskové organizace Environmental Defense Fund (EDF) pak úniky představují 2–3 % z vytěženého zemního plynu. IEA i EDF ve svých dokumentech každopádně upozorňují, že se jedná pouze o odhady, které mají své limitace kvůli současnému nepřesnému měření úniků, a skutečné hodnoty mohou být vyšší.
To potvrzuje i analytička nevládní neziskové organizace Centrum pro dopravu a energetiku Veronika Murzynová. „Úniky metanu z plynové infrastruktury se mohou pohybovat kolem 5–10 %. Kromě problematického způsobu těžby fosilního plynu v USA (velice rozšířené je zde frakování) vstupuje do hry i fakt, že vlastně nevíme, kolik plynu uniká při jeho přepravě přes oceán.“
Eurounijní směrnice nastavuje pravidla pro reportování úniků od roku 2027 a jejich snižování od 2030
Úniky nicméně pomůže snížit nová evropská legislativa. „Evropa již má hotovou legislativu v oblasti snižování emisí metanu v sektoru energetiky. Zbývá už jen jeho víceméně formální přijetí Evropským parlamentem a Radou, což by se mělo stát začátkem příštího roku. Za úspěch, za kterým stojí také tlak nevládních organizací, považuji zejména to, že od roku 2027 budou i pro dovozce plynu do EU platit pravidla o monitorování úniků metanu z jejich infrastruktury a jejich reportování,“ doplňuje Murzynová. Otázkou ale zůstává, zda bychom tuto legislativu nepotřebovali už dříve. „Standardy ohledně emisní intenzity ovšem budou platit až tři roky poté, tedy od roku 2030, což je jednoduše pozdě. IEA i závazek v rámci Global Methane Pledge říká, že 2030 je rok, do kterého bychom emise metanu měli drasticky snížit, ne s tím teprve začínat,“ dodává.
Situaci komplikují emise ze spalování
Zatímco z porovnání emisí z dopravy plynu z USA a českého uhlí vychází lépe uhlí, naopak je tomu u emisí ze spalování. „Na kilogram spáleného uhlí připadá 2,28 kg CO2e, na kilogram plynu je to zhruba o 20 % méně (tento rozdíl může být i větší v závislosti na kvalitě daného uhlí). V obou případech tak z kila spáleného paliva vznikne více než kilo emisí, což je jednoduše způsobeno tím, že v případě CO2 se na každý atom uhlíku navážou dva další atomy kyslíku z atmosféry.“ vysvětluje Milan Mařík z Evropy v datech.
Ačkoliv emise z dopravy paliva nejsou zanedbatelné, při spalování vzniká řádově více skleníkových plynů. Pokud bychom opomenuli úniky, z hlediska emisí by se stále vyplatilo dovážet americký plyn, a to navzdory výrazně větší vzdálenosti, kterou musí urazit. Jako rozhodující se tak jeví zmíněné úniky – a to jednak jejich skutečný rozsah a jednak to, jak efektivně se je povede minimalizovat. Právě to v budoucnu rozhodne.
Nicméně i při 100% omezení úniků plynu budou stále vznikat emise při jeho spalování. Otázkou tedy je, jak efektivní je v současnosti investovat do infrastruktury pro zemní plyn, který je vnímán jako jakási přestupní stanice k obnovitelným zdrojům, protože do roku 2050 by měla být Evropa podle svých cílů uhlíkově neutrální „Finanční prostředky by mohly být rovnou alokovány na obnovitelné zdroje, případně kombinaci obnovitelných zdrojů a jádra, které mají uhlíkovou stopu výrazně menší. Například prostředky z evropských fondů nebo získané z prodeje emisních povolenek by měly být využity právě pro zelenou modernizaci v členských zemích EU,“ říká Kateřina Novotná, šéfredaktorka portálu CSRD.cz.
Doprava saúdské ropy generuje o 27 % více skleníkových plynů než doprava té ruské
Kromě plynu Česko importovalo z Ruska i ropu. Zatímco u plynu došlo k prakticky zastavení tohoto dovozu, u ropy si Česko vyjednalo v Evropské unii výjimku a dál ji může využívat. I tak ale začalo v rámci omezování své závislosti na Rusku v určité míře ropu dovážet ze Saudské Arábie.
Saúdská ropa nejdříve musí urazit přes 8 000 kilometrů tankerem do italského Terstu, odkud následně 812 km proudí transalpinským ropovodem do Německa a ropovodem Ingolstadt do Kralup. Oproti tomu ruská ropa se k nám dostává ropovodem Družba o délce přibližně 4 000 km.
Ačkoliv doprava ropy ropovodem produkuje na kilometr více emisí než doprava tankerem, kvůli rozdílu vzdáleností produkuje transfer ropy ze Saudské Arábie o zhruba 27 % více skleníkových plynů. „Podle našich dat na jednu tunu ropy přepravené kilometr tankerem připadá 6,7 g CO2e a v případě ropovodu 12,8 g CO2e. Ačkoliv z tohoto srovnání vychází ropovod hůře, při zahrnutí celkové vzdálenosti se pomyslné váhy převáží. Celková doprava ropy z Ruska do Česka totiž vyprodukuje 7,1 kg CO2e na jeden barel ropy, zatímco ze Saudské Arábie 9 kg CO2e,“ vysvětluje Karel Kotoun, zakladatel startupu Green0meter.