Osamělost

Češi jsou mezi nejméně osamělými v Evropské unii. Přesto u nás narůstá podíl mladých lidí, kteří se nemají na koho spolehnout

Obyvatelé Česka v průzkumu EU vyšli jako jedni z nejméně osamělých v Evropě, neustálou nebo převážnou osamělost u nás pociťovalo mezi 9 a 10 % dotázaných. Eurounijní průměr přitom vyšel 13 %. Může to souviset s vyšší spokojeností s osobními vztahy mezi Čechy a častějším kontaktem s přáteli oproti lidem v mnoha jiných částech Evropy. Osamělost nicméně roste mezi mladou generací. Globálně vyšli jako nejosamělejší skupina mladí dospělí mezi 19 a 29 lety. Osamělost trápí také českou generaci Z, jak potvrzuje zkušenost organizace Nevypusť duši, dle které se mladí často necítí být vyslyšeni. Mezi mladými také na unijní i české úrovni přibylo mezi lety 2018 a 2022 nejvíce lidí, kteří mají pocit, že se nemají na koho spolehnout. Rozvoji osamělosti v Česku může nahrávat skutečnost, že se dlouhodobě zvyšuje podíl jednočlenných domácností.

Světová zdravotnická organizace označila osamělost za aktuální palčivý problém a vytvořila mezinárodní komisi, která se na něj má zaměřit. Jedním z předsedů je hlavní hygienik USA Vivek Murthy, autor přirovnání, že osamělost je pro zdraví stejně nebezpečná jako 15 cigaret denně.

Za jeden z aktuálních problémů současné společnosti s přímým dopadem na veřejné zdraví označila osamělost také Kristýna Dušková, datová analytička projektu Data o zdraví: „Data z celoevropského průzkumu z roku 2022 ukazují, že 13 % respondentů se v posledních čtyřech týdnech před průzkumem cítilo osaměle většinu času nebo neustále, přičemž 35 % zažilo občasný pocit osamělosti. Prevalence osamělosti se však výrazně liší mezi státy, kdy nejvyšší hodnoty jsou zaznamenány v Irsku a Bulharsku, zatímco nejnižší v Nizozemsku a České republice. Zásadní roli v případě osamělosti hraje nejen kvalita mezilidských vztahů, ale i frekvence sociálních kontaktů a další faktory jako kvalita zdravotního stavu, nezaměstnanost nebo rodinné zázemí. I když se intervence tradičně zaměřují na seniory, je zřejmé, že osamělost výrazně postihuje i mladší generace, což vyžaduje rozšíření cílených strategií,“ popisuje bilanci osamělosti napříč Evropou Dušková.

Na základě evropského průzkumu, kde Česko boduje, se nicméně nabízí otázka, zda se v tuzemsku lidé doopravdy cítí méně osaměle. V pozitivních výsledcích se totiž může skrývat skutečnost, že si Češi méně než jiní Evropané umí přiznat a identifikovat, že jsou osamělí. „Za nás je to spíše hypotetické,“ uvádí Barbora Pšenicová z neziskové organizace Nevypusť duši, která šíří osvětu ohledně duševního zdraví. „Gramotnost v oblasti wellbeingu a péče o duševní zdraví si začíná své místo hledat až s náročnou situací v posledních letech, lidé tudíž často považují nepohodu nebo nedobré pocity za normu, kterou je třeba zvládnout a přečkat. I když je jistý druh odolnosti nasnadě, ne vždycky to je ale nejlepší přístup,“ dodává.

Pokud je vám mezi 19 a 29 lety, máte největší šanci, že budete osamělí, naznačují globální data

Problém osamělosti vyvstává hlavně u mladých dospělých. Ukázal to globální průzkum na téma osamělosti a propojení, podle kterého osamělost nepociťují nejvíce starší generace, u kterých by se to nabízelo s tím, že po ukončení kariéry mohou do určité míry ztrácet kontakt se společností, ale právě mladší ročníky. Zatímco u lidí starších 65 let v globálním průměru uvedlo 17 % respondentů, že se cítí velmi nebo docela osaměle, mezi lidmi ve věku 19 až 29 let se tak cítilo 27 % respondentů. Že osamělost s věkem klesá, naznačují také další studie. Jiné studie popisují, že míra osamělosti během života má podobu písmene „U“ – nejvyšších hodnot dosahuje v mladé dospělosti, ve středním věku klesá a v pozdním věku opět narůstá.

Ruku v ruce s problémem osamělosti mezi mladými jde vyšší zájem mladších generací o oblast duševního zdraví. Česká generace Z (tedy lidé mezi 18 a 27 lety) vnímá jako hlavní zdravotní problémy, kterým Češi v současnosti čelí, ty, jež jsou spojené s duševním zdravím. Ukazuje to průzkum agentury Ipsos s názvem Generace XYZ (opět) v krizi z roku 2022. Stres se mezi generací Z umístil na první příčce vnímaných zdravotních rizik, s tím, že jej jako největší zdravotní problém Čechů vnímalo 44 % dotázaných z této věkové skupiny. Duševní zdraví se s hodnotou 35 % umístilo na třetí pozici, a to hned za obezitou se 40 %. Lidem z této generace se problémy spojené s duševním zdravím jeví jako podstatně palčivější než starším generacím. Ze stejného průzkumu také vyplývá, že pro generaci Z i Y je oblastí, která by je mohla učinit nejšťastnější v životě, vztah s partnerem. Pro dříve narozené generace X a „Baby Boomers“ to jsou vlastní děti.

V roce 2022 se nemělo na koho spolehnout 4,7 % mladých Čechů, přibližně čtyřikrát více než v roce 2018

Tezi nárůstu osamělosti napříč mladou generací podporují data Eurostatu týkající se toho, jestli se lidé v případě potřeby mají na koho obrátit. Nejvyšší podíl lidí, kteří odpověděli, že se nemají na koho spolehnout, v roce 2022 v unijním průměru sice zaznamenala věková skupina 50–64 let, k největšímu nárůstu ale mezi lety 2018 a 2022 došlo mezi lidmi ve věku 16–24 let, kde se podíl zvedl z 4,6 % na 8,9 %.

Podobný vývoj sledujeme také v Česku. Nejhůře v roce 2022 dopadli Češi ve věku 50–64 let, nejvyšší nárůst mezi rokem 2018 a 2022 ale zaznamenali mladí dospělí, jejichž podíl se zvýšil z 1,1 % na 4,7 %. Lidé v Česku si nicméně v tomto ohledu stále vedou v evropském kontextu nadprůměrně dobře. „Rozhodně bychom ale neřekli, že mladí v ČR se necítí osaměle. Naopak, někam patřit, najít si to své a mít pocit, že jsem vyslyšen, jsou základní otázky a momenty, se kterými se mladý člověk setkává. V našem průzkumu mezi mladými panoval dost často názor, že právě vyslyšeni se necítí. Když nejsem vyslyšena, asi k tomu nepřipojím, že se necítím sama, to jde ale dle mého ruku v ruce,“ doplňuje Barbora Pšenicová z Nevypusť duši.

Střídmé využívání digitálních technologií jako bojovník proti osamělosti

Sporná je v otázce osamělosti role digitálních technologií. Zejména pokud lidé online komunikací do velké míry nahrazují své „offline“ mezilidské vztahy a pohybují se v prostředí sociálních médií v nezdravé míře, pravděpodobně se budou cítit ještě osamělejší. Využívání technologií ale současně může vést k propojování a doplňování vztahů, které existují i mimo digitální prostředí. Studie z roku 2022 například ukázala, že online komunikace „jeden na jednoho“ přinášející možnost svěřit se v době pandemie mezi dospívajícími pocity osamělosti i stres snižovala.

Na pozitivní dopady mezilidského propojování online se soustředí operátor T-Mobile. „Z dat našeho partnera organizace Nevypusť duši vyplývá, že podíl mladých lidí, kteří se necítí být vyslyšeni, narůstá. Na tento trend se zaměřujeme v našich ESG aktivitách, a to zejména od období covidové pandemie. Tehdy totiž technologie sehrávaly klíčovou roli při překonávání izolace a pomáhaly lidem s osamocením. Současně v grantových programech pravidelně podporujeme komunitní projekty, které naopak zdůrazňují důležitost fyzického setkávání a budování vztahů a osobních vazeb, protože ty online komunikace nahradit nemůže,“ říká Simona Dřízhalová z T-Mobile Czech Republic a dodává, že také zastřešující komunikační platforma společnosti T-Mobile s názvem MeziSvými je založená na podpoře pocitu, že cítit dobře a bezpečně by se měl každý, ať už patří k jakékoli skupině.

Češi jsou v rámci EU nadprůměrně spokojení se svými osobními vztahy

V kontextu Evropy to pro Česko vypadá pozitivně, co se týče četnosti kontaktu s přáteli. Pouze 5,6 % obyvatel ve věku 16 let a více se s přáteli kontaktuje méně často než jednou měsíčně. V rámci Evropské unie se přitom nedaří být v kontaktu s přáteli tak často 8,5 % lidí a v Lotyšsku, které ze sledovaných evropských zemí dopadlo nejhůř, je to dokonce 22,3 % obyvatel.

Češi průměrně hodnotili své osobní vztahy 8,2 body z 10 (čím vyšší hodnocení, tím lepší). Jedná se o pozitivnější hodnocení než u průměrného občana EU se 7,8 body. Vyplývá to ze statistik Eurostatu. Jako nejspokojenější se svými osobními vztahy vyšli v Evropě Švýcaři, Slovinci nebo Rakušané, naopak nejnižší spokojenost připadla na Bulhary. Možná překvapivá ve světle toho, že v mladé generaci napříč evropskými zeměmi narůstá podíl těch, kteří se nemají na koho spolehnout, je skutečnost, že ze všech věkových skupin udělili Evropané ve věku 16–24 let svým vztahům nejvyšší hodnocení.

Čím dál tím více Čechů bydlí samo

Vypovídat o osamělosti lidí mohou také data týkající se domácností a počtu lidí, kteří spolu domov sdílejí. Pokud člověk bydlí sám, nemusí to automaticky znamenat osamělost, riziku osamění to nicméně nahrává. V Česku podle údajů Českého statistického úřadu jednočlenných domácností přibývá. Zatímco podle sčítání lidu z roku 2011 byl podíl jednočlenných domácností na všech hospodařících domácnostech 32,5 %, do sčítání v roce 2021 jejich podíl narostl na 39 %. Počet domácností jednotlivců se stabilně zvyšuje od roku 1991, mezi posledními sčítáními dokonce téměř o třetinu z 1 422 147 v roce 2011 na 1 880 336 v roce 2021. Nárůst počtu domácností samostatně žijících lidí se promítá také do zmenšující se průměrné velikosti domácnosti. V roce 2011 domácnost sdílelo průměrně 2,34 osoby, o dekádu později to bylo 2,15 osoby.

V roce 2021 bydlelo samo v bytě 834 861 žen a 762 613 mužů. Rozložení se značně lišilo v závislosti na věku. Ve věkových skupinách do 60 let bydlí samostatně spíše muži, v seniorském věku ale více než ve 2 ze 3 jednočlenných domácností hospodaří žena. „Zatímco v případě mužů budou bydlet sami spíše ‚single‘ muži mladšího a středního věku – tedy lidé, kteří žijí ať už dobrovolně nebo nedobrovolně bez romantického vztahu – u žen půjde často o ovdovělé důchodkyně,“ dodává analytička Evropy v datech Hana Vincourová.

Bydlení o samotě s sebou kromě rizika osamělosti nese i další nevýhody. „Samostatné bydlení je pro domácnost nákladnější. Rizikové je i časté spoléhání se na druhý příjem manžela, který drží velkou část starších žen nad hranicí chudoby. Ovdovění, a tím pádem vznik jednočlenné domácnosti, tak může být příslovečným propadlištěm,“ popisuje Lucie Vidovićová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (RILSA) s tím, že pro národní ekonomiku je naopak samostatné bydlení výhodné. Zároveň ale připomíná, že nevýhody včetně osamělosti neplatí univerzálně: „Ani to, že žijete v jednočlenné domácnosti jako ovdovělá seniorka automaticky neznamená, že jste bez sociálních sítí a finanční a další podpory. Seniorka, která sice žije sama, ale je obklopena svými bývalými žáky a barvitým vnitřním světem, se může cítit méně sama než její vrstevnice v mnohočetné domácnosti žijící ve stísněných a nevyhovujících podmínkách, kde na ni nikdo nemá čas nebo o ni neprojevuje zájem, a jejíž samota je tak ještě více skličující,“ uzavírá Lucie Vidovićová s apelem, že tématu zvládání osamělosti je dobré se věnovat nejen jako zdravotnímu problému a riziku veřejného zdraví, ale i jako součásti obecné podpory duševního zdraví v průběhu celého životního cyklu.