Co Čech, to hypotékář?
Kde se lidé nejvíc zadlužují kvůli bydlení
Česko patří spolu s Irskem mezi země Evropy, kde nejvíc vystřelily ceny bydlení. Obytné nemovitosti kupované domácnostmi (byty, domy - nové i starší) zdražily od roku 2010 zhruba o třetinu.
Z našich peněženek a bankovních účtů ukrojí každý měsíc bezkonkurenčně nejvyšší částku. Na bydlení a s ním souvisejí platby, jako je voda či energie, dáváme nejvíc ze všech pravidelných výdajů - konkrétně na ně plyne 25,4 % toho, co utratíme. Jen pro srovnání - za potraviny a nealkoholické nápoje zaplatíme 6,3 % výdajů a za hojně diskutovaná mobilní data, volání a celkově telekomunikace dáme 2,7 %.
A jak se ukazuje, Češi musejí kvůli bydlení sahat do peněženek hlouběji než obyvatelé většiny ostatních států Evropy. Větší podíl z výdajů krojí náklady na bydlení jen v pěti státech unie – ve Finsku, Dánsku či Velké Británii, Francii a Švédsku.
„Díky vysokému procentu vlastního bydlení vydáváme na nájmy o skoro polovinu méně než je průměr EU. Ale více platíme za elektřinu, plyn a další energie a za vodu. Právě kvůli tomu nám bydlení podražuje,“ komentuje čísla Eurostatu hlavní analytik České spořitelny David Navrátil.
Když bydlet, tak ve vlastním
Češi jsou skutečně posedlí touhou po vlastnickém bydlení. Podíl těch, kteří bydlí ve svém bytě či domě, je ve srovnání s ostatními státy Evropy nadprůměrný. Minimálně ve střední Evropě je tak nadále vidět dělící linie, která kopíruje bývalou železnou oponu. Na východ od ní – v Česku, Polsku, Maďarsku i na Slovensku – lidé preferují bydlení „ve svém“. Na „Západě“, především v Německu, Rakousku (a Švýcarsku), je výrazně rozšířeno nájemní bydlení.
„Během komunismu nebylo moc alternativ, kam investovat peníze. Lidé si navíc pamatovali měnovou reformu, což obecně snižovalo ochotu spořit do finančních investic v korunách. Investice do bydlení, obkladaček a cihel tak logicky vyplynula jako rozumný cíl úspor. To spojeno s touhou se uzavřít vedlo ke vzniku národa chatařů, ale i vlastníků domů. A taky k heslu, které českou společností rezonuje, a to, že kdo nebydlí ve vlastním, tak se vlastně okrádá,” podotýká David Navrátil. Dodává, že v devadesátých letech navíc města prodávala své bytové fondy a obce nyní nemají téměř žádný bytový fond, aby řešili sociální nájemné například pro mladé rodiny.
Podobně to vidí sociolog Daniel Prokop: „Češi mají vysokou preferenci vlastnického bydlení, která se stává sociální normou a zároveň preferovanou celoživotní investicí. Zároveň mají omezené znalosti o nájemním bydlení, se kterým si spojují negativní asociace. Nájemní bydlení si spojujeme s krátkodobými nájmy, ačkoli v zahraničí jsou běžné i dlouhodobé.“
Kolik lidí si na vlastní bydlení napůjčovalo?
Zatímco v roce 2010 bydlelo ve svém bytě zatíženém hypotékou či podobnou půjčkou 17,5 procenta Čechů, v roce 2017 (za který jsou poslední evropská srovnatelná data), to bylo 20,7 procenta. I když se jedná o výrazný nárůst, Češi – možná překvapivě – stále nepatří mezi největší evropské hypotékáře. Těmi jsou Nizozemci a Norové s více než 60procentním podílem lidí, kteří žijí ve svém obydlí zatíženém hypotékou. Průměr EU činí 26,5 procenta.
Chceme do svého, připlatíme si
Hlad po bydlení a s ním související vysoká poptávka logicky vede ke zdražování bytů a domů. A v růstu cen bohužel patří Češi společně s Iry mezi smutné premianty v rámci celé Evropy. V Irsku ceny obytných nemovitostí kupovaných domácnostmi (nové i stávající byty, rodinné domy a řadové domy) od roku 2010 do loňského třetího kvartálu vyletěly o 33,3 %. Česko obsadilo druhou neradostnou příčku s 31,8 %, třetí bylo Maďarsko s nárůstem o 30,9 %.
Podle Davida Navrátila mohou za růst cen bydlení hlavně pomalé úřady, kvůli kterým se prodlužuje stavební proces. „Češi jsou tak trochu maniodepresivní národ. Kolem roku 2012 jsme byli druhý nejvíce pesimistický národ na světě. První bylo Řecko. Logicky jsme v té době moc neutráceli, spíše jsme spořili, a tím jsme si vyrobili recesi. Nicméně po roce 2013 jsme přešli do manické fáze, důvěra lidí začala růst a s ní o ochota opět nakupovat větší položky, jako byty a domy. Bohužel, české instituce nejsou nastavené na Čechy,“ poukazuje Navrátil na to, že v hodnocení délky, složitosti a nákladů stavebního řízení patří Česko mezi nejhorší země na světě. Podle loňského žebříčku Světové banky se umístilo na 156. místě ve společnosti Uruguaye a Nigeru. Ze zemí EU se hůře umístilo už jen Chorvatsko (na 159. místě).
„To je naprostý nepoměr k tomu, jakou máme životní úroveň. Když přidáme posouzení dopadů na životní prostředí, dostaneme se nad pět let čekáním na razítka. Zatímco Češi přešli z depresivní fáze do manické, stavebnictví bohužel nestihne zareagovat tak rychle.“
A jak se měnily nájmy? Taková průměrná data Eurostat pro jednotlivé země nemá. Ale zkoumá je pro vybraná města. Za Česko ve statistice figurují lukrativnější čtvrti hlavního města Prahy. A v nich nájmy třípokojových bytů vystřelily o 29 procent, což přibližně odpovídá výše zmíněné statistice o cenách nemovitostí. Jsou tak nyní srovnatelné s Římem a jen o málo levnější než v Berlíně či Vídni.
Kde lidem dluhy za bydlení a vysoké nájmy přerostly přes hlavu
Eurostat dává odpověď i na to, kde lidem přerůstají přes hlavu splátky hypotéky či platby za nájem. „Premianty“ jsou v tomto ohledu Řekové, kterých je v prodlení víc než 13 procent. To Češi jsou v placení pečliví podobně jako Němci. V prodlení je 1,8 % našinců a 1,7 % Němců.
Nicméně v pokrizovém roce 2009 měl problémy s placením bydlení dvojnásobný počet Čechů než nyní. Přijdou opět potíže? „Jsme na vrcholu ekonomického cyklu, takže jisté zhoršení lze čekat,“ říká David Navrátil. „Nicméně odhady ČNB a také opatření, která mají omezovat dostupnost hypoték pro lidi s nižšími příjmy, chrání stabilitu jak domácností jako celku, tak finančního sektoru.“ Zásahy České národní banky kvituje i Daniel Prokop. „Podle mého názoru je dobře, že ČNB začala vydávání hypoték regulovat. Ale je absurdní, že stát je na druhé straně tak výrazně podporuje slevami na dani – a tím podporuje střední třídu,“ podotýká.
Stát by podle něj měl miliardy investovat do rekonstrukce bytového fondu a zpřístupnění nájemního bydlení pro lidi, pro něž je hypotéka riziková. A také do sociálního bydlení pro ty, kteří “vypadnou” zcela. “Máme až cca 200 tisíc lidí mimo standardní bytové bydlení, matky rotují po azylových domech. Přitom pro řešení řady z nich by stačilo přístupnější nájemní bydlení a asistence se splácením kaucí (mimořádná okamžitá pomoc) a dalším by mohlo pomoci sociální bydlení,” uzavírá sociolog Prokop.